Historie podrobně

Na stránkach už jednu historii máme, ale jen takovou útržkovitou a zkratkovitou. Následujících pár odstavců bude příběh o vznikajícím pivovaru od Z do A.

Celý proces od prvního nápadu vařit pivo až do loňské (2016) otvíračky trval přesně pět let. K 25. narozeninám (V) jsem si dal první várku (pár lahváčů) pšeničného piva a ke třicátým rovnou celý pivovar s varnou 5hl, dvěmi otevřenými spilkami a šesti ležáckými tanky.

Začalo to v hospodě U Slovanské lípy na Tachovské náměstí na Žižkově v Praze na jaře roku 2011. S vypůjčenou knihou o domácím vaření piva nad půllitrem koutského ležáku se ve mě projevila přirozená lenost a zatoužil jsem mít doma (tenkrát na Ořechovce) nekonečné množství lehkého a příjemně pitelného ležáku. A už to bylo. V hlavě se spustila bohapustá lavina pivovarských myšlenek, která neskončila do teď.

Od této doby jsem coby domovarník vařil jednu várku za druhou (s různými výsledky). Vaření probíhalo každý týden a v tomto intervalu přetrvává dál.

Fáze domovarnictvi měla dvě hlavní velké revoluce. První velká byla přesun dokvašování z lahví na sudy a druhá byla zmáknutí řízeného kvašení.

Ležení na sudech skýtá spoustu zábavy a je poměrně blbuvzdorné. Pozdě stočené, ani brzo stočené mladé pivo nevadí. Sud se buď odfoukne, nebo dofoukne. Hotovo šlus vymalováno. Kdežto láhve buď nepění, nebo pění moc. Nejdou řídit a je proto potřeba je vyřadit z procesu a věnovat dalšímu pivuchtivému domovarníkovi.

Řízené kvašení je jiná pohádka. Kvasit ležák ve studeném sklepě, nebo za oknem nefunguje, rozvašená mladina totiž dost topí a je nezbytně nutné aktivně chladit podle potřeby konkrétního kmene kvasnic. Vyladění toho procesu je esenciální záležitost každého pivovaru bez ohledu na velikost.

Po odladení základních technikálií už to šlo ráz na ráz a v podstatě všechna produkovaná piva byla super. Řešilo se jen množství a poměr sypání, dávkování chmele a doba ležení. Zkoušeli jsme u ležáků 1, 2 a 3 rmuty tak, aby mohli lidi porovnávat. Čím míň rmutů, tím světlejší a lehčí pivo atd... U nás se tedy po dlouhých debatách v ležáckém sklepě ustálil 3 rmutový ležák v poměru 87% plzeňský a 13% mnichovský slad. Ten se stal vlajkovou lodí pivovaru. Tenhle proces zmíněný v jedné větě trval bez mála dva roky. Ok, možná nejsme nejbystřejší, ale fakt jsme nenašli stříbrný pramen zázračné vody a zazděný recept na dokonalé pivo od bílé paní ve sklepě (jako snad všechny ostatní pivovary, co navštěvujeme). Halt jsme všecko museli postupně vyzkoušet, všechny chyby si zažít a vypít a na základě toho jít do boje s tím nejlepším, se zkušeností!

Ve chvíli, kdy bylo na sto litrové varně v rámci možností vychytáno vše co mohlo a pivo nás dlouhodobě bavilo, v tu dobu to přišlo. Nemáme ani pocit, že s tím šlo něco dělat. Prostě to byla nutnost. Oslovili jsme banku, flákli s bráchou čepicí o stůl, šli s kůží na trh a postavili minipivovar. Od té doby si už neužíváme radost z řemeslného piva jen spolu, ale můžeme to nekonečně sdílet se všemi okolo. Tomáš kreslí obrázky a dává tomu ksicht, Vojtěch je na varně, dává tomu všemu chuť a dohromady hrneme naší vizi moderního pivovarnictví.

V.

PS: následují fotky fází domovarnictví/pivovarnictví (od teď do minulosti)

 

Comments are closed.